Skip to main content

Rok milosrdenství v praxi

Jak jste již mnozí postřehli, na letošní rok vyhlásil papež František Rok milosrdenství. A protože nedílnou součástí života VKH je i duchovní sféra, rozhodli jsme se vám nabídnout možnost, jak tento Rok milosrdenství opravdu prožít.

Aby milosrdenství nezůstávalo jen v idejích a neuskutečněných plánech, přicházíme s nabídkou. Každý měsíc se soustředíme na jeden skutek tělesného a jeden skutek duchovního milosrdenství. Na našem webu se objeví krátký text a tip, jak zkonkretizovat nebo jak se zamyslet nad těmito skutky.

K Roku milosrdenství vyšlo poselství, které si můžete přečíst zde: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21717 a mládeži je směřováno poselství k XXX. světovému dnu mládeže, zde: http://tisk.cirkev.cz/res/data/192/021574.pdf?seek=2.

 

LEDEN

V měsíci lednu se zaměříme na skutek tělesného milosrdenství – sytit hladové a duchovního milosrdenství – radit pochybujícím.

Kdo z nás poznal hlad? V našich podmínkách už známe hlad, téměř jen když zapomeneme doma svačinu. Doby, kdy byl nedostatek jídla, už jsou v této zemi chvála Bohu pryč. To se týká sice většiny populace, ale přesto jsou mezi námi lidé, kteří mají nedostatek. Vídáme je denně, obzvlášť v Brně. Stávají na ulici, před kostely a chtějí peníze. „Na jídlo nebo na alkohol?“ říkáte si. Možná bychom pro vás měli tip, jak dilema vhodné pomoci vyřešit.

Jedna varianta je, že se můžete připojit ke komunitě Sant Egidio a každou středu v 17:30-18:30 na Studentském centru připravovat jídlo pro chudé, které je následně rozdáváno. pro více informací můžete zavítat na stránky www.santegidio.cz.

Druhou možností je nosit v kabelce/batohu/tašce nějakou müsli tyčinku nebo něco podobného, co můžete nabídnout. Pokud má dotyčný hlad, nepohrdne…                                                                                                       

Radit pochybujícím jako skutek milosrdenství? Kdo stojí o radu? Jak radit, aby to nevypadalo nadřazeně, z pozice „já to vím líp“? Asi především mít lásku a radit s láskou. Když někomu radím, radit proto, ne abych poučoval, ale aby mi šlo o jeho dobro – z lásky. K tomu přidáváme úryvek od papeže Františka:

„Období mládí je časem, kdy se otevírá velké citové bohatství přítomné ve vašich srdcích, hluboká touha po opravdové, krásné a velké lásce. Kolik síly je v této schopnosti milovat a být milován! Nedovolte, aby tato vzácná hodnota byla falšována, ničena nebo pokřivena.“ (Poselství Svatého otce Františka k XXX. světovému dnu mládeže 2015)

Máme, co se týče lásky, v sobě obrovský potenciál. Nenechávejme si jej pro sebe, otevírejme svá srdce a ať už dáváme někomu najíst, nebo mu radíme, dělejme to s láskou, s Láskou.

 

ÚNOR

V únoru, měsíci, kdy už nám začala doba postní, se budeme zamýšlet nad těmito skutky milosrdenství: dávat napít žíznivým a učit neznalé.

Asi všichni víme o tom, že ubývá pitné vody, že jsou místa, kde je voda vzácná. Víme, že bychom jí měli šetřit, ale …

Pokusme se aspoň tento měsíc soustředit na to, jak vodu využíváme a jestli si neděláme zbytečné lázně, když jinde ve světě nestačí na napití.

Na žízeň se můžeme dívat i z jiného úhlu. Jednou z nejvýraznějších osobností, která mluvila o žízni, byla Matka Tereza. O tom už vypovídá i heslo její kongregace „Žízním!“. Ježíšova touha na kříži není jen o vyprahlosti v ústech, ale o touze po nás. Bůh, který nás stvořil, žízní po naší pozornosti, vnímáme to?

Po pozornosti žízní Bůh ale i lidé kolem nás. Všimněme si jich, pojďme zajít na čaj nebo kávu s někým, kdo žízní po kontaktu. V tomto směru můžeme využít i možností Maltézské pomoci, která poskytuje potřebným různé aktivity, do nichž se můžeme zapojit. Více zde.

 

Učit neznalé. Zde neplatí „kdo neumí, učí“. Jestliže chceme někomu předávat vědomosti, nejprve je sami musíme mít. Někteří jsme ve víře vyrostli a tak nemáme potřebu víru „studovat“, protože to prostě máme přirozeně v sobě. Ale upřímně, opravdu? Jestli je víra nedílnou součástí mého života, měl bych na ní pracovat, zajímat se.

Udělejme si čas na osobní formaci a přečtěme si knížku, článek, ať máme „co“ učit.

 

„K tomu, abychom mohli následovat, provázet Krista a zůstávat s ním, musíme ‚vyjít‘. Musíme vyjít ze sebe sama, ze znaveného a zvykového prožívání víry, z pokušení uzavírat se do vlastních schémat, která zužují horizont působení Boží tvořivosti. Bůh vyšel ze sebe, aby přišel mezi nás, rozbil svůj stan mezi námi, aby nám přinesl svoje milosrdenství, které je naší spásou a nadějí. Také my, chceme-li jej následovat a zůstávat s ním, nesmíme se spokojit s tím, že zůstaneme v ohradě devětadevadesáti ovcí, ale musíme ‚vyjít‘ a hledat spolu s ním ztracenou ovci, tu nejvzdálenější.“  (Katecheze papeže Františka při generální audienci, 27. března 2013)

Pojďme vyjít ze svých pokojíčků k opuštěným, žíznícím, pojďme vyjít ze spokojenosti se svými znalostmi a nebojme se je rozšiřovat.

 

 

BŘEZEN

Doba postní je v plném proudu, pro březen přinášíme inspiraci, která vychází ze skutků milosrdenství odívat nahé a napomínat hříšníky.

Když se řekne odívat nahé, mnohým z nás se vybaví svatý Martin dělící se o svůj plášť s chudákem. Nemusíme zrovna trhat své svetry a bundy, přesto můžeme pomoci potřebným. Kdo z nás nemá ve skříni kousky, které ví, že už nosit nebude? Můžeme je tam z nostalgie nechat nebo je dát dál těm, kdo je nosit budou. V Brně k tomu dává příležitost např. BALTAZAR – charitní bazar s mottem "I druhá ruka může pomáhat", více zde. Jaro se blíží, tak co udělat březnový úklid šatníku?

Dávat můžu jen z toho, co mám, z toho se můžu dělit.  Můžu a nemusím. Nemusí jít nutně o hmotné věci. Můžu se dělit radostí, místo abych se dělil/a špatnou náladou. Můžu se dělit přátelstvím, místo toho, abych si jej uzurpoval/a pro sebe. Můžu se dělit svým časem, dovednostmi … nenechat hřivny ukryté v zemi.

 

Napomínáním hříšníků není myšleno umravňování všech těch špatně se chovajících z vyvýšeného místa ctnostného člověka. Nesmíme zapomínat na milosrdenství. Milosrdenství ale nespočívá v mlčení. Jak může hříšník, člověk zraněný, objevit Boží lásku, pokud mu o ní nikdo neřekne, pokud jej někdo neupozorní, že je i jiná cesta než hřích?

Slova jsou mocná. Kolikrát mlčíme z lásky a kolikrát z jakési pohodlnosti, aby náhodou nevznikla diskuze, jejíž řešení by mě stálo nějaké úsilí? Když nebude slyšet hlas křesťanů v zásadních otázkách lidské existence, který hlas zvítězí?

Nebojme se ozvat. Není to nic snadného, žádá si to odvahu, ale „všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Fil 4, 13). Projevme svůj názor, názor ovlivněný Kristem. Diskutujme, ale i v tom ukažme, že jsme křesťané – ne provokace, ale starostlivost a láska k Pravdě.

 

 „Toto Boží milosrdenství může bez ohledu na zásluhy dospět ke všem, kdo o ně prosí. Možnost odpuštění je skutečně otevřena pro všechny, ba je rozevřena dokořán, jako největší ze všech „svatých bran“, protože je totožná se srdcem Otce, jenž miluje a očekává všechny své děti, a zejména ty, které chybily více a jsou daleko.“ (Promluva papeže Františka na kurzu pro zpovědníky z papežských bazilik, pro novokněze a bohoslovce krátce před svěcením, 4. 3. 2016)

Odpuštění čeká na každého. Na lidi zraněné hříchem, kteří Boží lásku neznají, ale nezapomínejme, že náruč Božího milosrdenství čeká i na mě, Tebe, na nás.

 

 

DUBEN

Prožíváme radostnou dobu velikonoční a právě v tomto měsíci se v rámci skutků milosrdenství dotkneme témat, která mohou naši radost prověřit – přijímání cizinců a těšení sklíčených.

Přijmout cizince – tento skutek milosrdenství jako by reagoval na současnou situaci uprchlické krize, přestože v našich českých podmínkách ji vnímáme jen vzdáleně. Objevují se různé reakce na to, zda uprchlíky přijímat či nepřijímat. Nebudeme tady vnucovat jeden nebo druhý názor, každý má rozum na to, aby se svůj postoj utvořil sám. Co je ale důležité, neutvářet si názor jen za pomoci populárních novinových titulků. Ať už máme názor jakýkoli, na základě jak věrohodných informací jsme k němu dospěli? Stačí nám emocionálně nabité články bulvárů nebo hledáme zprávy, které se snaží o objektivitu? Jestliže chcete nabídnout své síly pomoci migrantům, můžete tak učinit např. prostřednictvím spolku Pomáháme lidem na útěku, více zde.

Cizincem nám ale může být i člověk, který bydlí vedle nás. Tyto „cizince“ bychom se rovněž měli učit přijímat mezi sebe. Ať už jde o lidi s jiným názorem, zvláštními zvyky, nesympatickým vzhledem, lidi, se kterými je jednání náročné … ti všichni jsou našimi bratry a sestrami, kterých bychom se neměli stranit, ale hledat cesty, jak je včlenit do našich společenství.

 

Kolik lidí kolem nás je sklíčených? Jak máme oči otevřené vůči těm, kdo cítí smutek a touží po potěše? Zkusme si všímat nálady lidé kolem nás, méně se zaobírat vlastní špatnou náladou a více věnovat pozornost druhým, třeba i překonat to, že jsme špatně vstali, a být tu pro někoho, kdo to potřebuje. Občas stačí úsměv, pozdrav, pouhá otázka: „Jak se máš?“. Jako křesťané bychom měli mít z čeho bližní těšit, naděje vzkříšení a Boží láska je přece nevyčerpatelným pramenem radosti.

 

„Někteří křesťané – jak se zdá – žijí ve stylu postní doby bez Velikonoc. Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Přizpůsobuje se a přetváří a vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni.“ (papež František, Evangelii Gaudium)

Prožívejme radost, velikonoční radost, šiřme ji nejen k přátelům, ale také ke všem „cizincům“, lidem nám nějakým způsobem vzdáleným.

 

 

KVĚTEN

V květnu nás čekají skutky milosrdenství pomáhat nemocným a odpouštět urážky.

Kdo z nás nebyl nikdy nemocný a neležel v posteli, ať už doma nebo v nemocnici? A kdo z nás v takových chvílích netoužil po tom, aby si s ním někdo popovídal, navštívil jej? Jsou tací, kteří v nemocnicích tráví dlouhý čas. A jde jim jej zpříjemnit! Existují různé organizace, které se snaží o rozptýlení nemocných, jejich potěchu. Kromě našeho Buřtguláše, který navštěvuje potřebné, je v Brně např. Dobrovolnické centrum Motýlek, jehož paletu pomoci můžete prozkoumat zde.

Cizím lidem se často pomáhá snadněji než těm, které máme blízko, v rodině. Buďme vnímaví. Máme někoho v domově pro seniory? V nemocnici? Nebo v domácí péči? Dovolí nám naše pohodlnost je navštívit?

 

Zamýšleli jste se někdy nad významem slov, která běžně používáme? Co takové „promiň“? Promiň mi něco – prominout, přejít to… Podívejme se na rozdíl mezi „promiň“ a „odpusť“. Chceme naši chybu přejít nebo nám záleží na tom, aby byla odpuštěna? Toť krátké češtinářské okénko. Teď přesuňme pozornost k odpouštění. Jestli máme v sobě nějakou hořkost z neodpuštění, je právě teď čas s tím něco dělat.

 

Ježíš prohlašuje, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám. Odpuštění urážek se stává nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a pro nás křesťany je imperativem, od kterého nemůžeme odhlédnout. Zdá se to obtížné tolikrát odpouštět! A přece je odpuštění nástrojem, který je nám dán do rukou, abychom dosáhli vyrovnanosti srdce. Zanechat zášť, hněv, násilí a pomstu je nezbytná podmínka šťastného života. Přijměme proto apoštolovu pobídku: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26).“ (Misericordiae Vultus)

 

V zamilovaném měsíci květnu není těžké projevovat lásku těm, které máme rádi, ale rozšiřme tuto lásku na všechny, kteří ji potřebují. A nezapomeňme na pomoc přiznat Pannu Marii, přeci jenom květen…J

 

 

ČERVEN

Poslední měsíc školy, stresy ze zkoušek, nebo úleva po zkouškách. Máme před sebou měsíc, kdy se soustředíme na navštívení vězňů a snášení protivných.

Návštěvy vězňů ve svém diáři asi většinou nemáme, vůbec dostat se za zdi věznic není jednoduché. Jedna možnost pro ty, co by chtěli těmto lidem pomoci, ale existuje. Jedná se o projekt dopisování s vězni, více zde.

Vězni nemusejí být jen lidé odsouzení za trestné činy, může jít i o ty, kteří jsou uvězněni ve svém světě, ve svých problémech. Přestože cesta k takovým lidem není snadná, můžeme se o to pokoušet. Vnášet naději a porozumění do světa zoufalství.

 

Skutek duchovního milosrdenství na tento měsíc se může zdát zvlášť těžký, nebo pro někoho naopak příliš snadný. Snášet protivné lidi – můžeme se zamyslet nad tím, jak reagujeme na nesympatické lidi a na čem se nesympatie zakládá. Možná, že daleko víc než o druhých objevíme něco o sobě samých. Pojďme se pokusit jednat s protivnými lidmi vlídně, třeba je tím „nakazíme“. Zkusme hledat jejich pozitivní stránky – u každého, kdo mě naštve, zkusit najít aspoň jednu kladnou věc.

 

„Když Ježíš přijal od Jana Křtitele křest pokání v solidaritě s kajícím se lidem, ačkoli byl bez hříchu a nepotřeboval obrácení, Bůh Otec nechal z nebe zaznít hlas: ‚To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.‘ (Mt 3, 17) Ježíš přijal potvrzení nebeského Otce, který jej poslal právě proto, aby sdílel náš stav, naši chudobu. Sdílení je pravým projevem lásky. Ježíš se od nás neodděluje, považuje nás za bratry a sdílí se s námi. Tak se spolu s ním stáváme dětmi Boha Otce.“ (Angelus, 12. 1. 2014)

 

Ježíš nás považuje za bratry, stejně tak bychom se měli za bratry považovat navzájem, být bratry s vězni, s protivnými lidmi, … neoddělovat se od nich. Sdílením projevovat lásku.

 

 

 

ČERVENEC

Snad na začátku každých prázdnin jsem v kostele slyšela od pana faráře, že prázdniny nemají být prázdninami od Pána Boha. Aby tomu tak nebylo, můžeme se zamyslet na poslední dvojicí skutků milosrdenství – pohřbívat mrtvé a modlit se za živé i mrtvé.

 

Pravděpodobně se nedostaneme do situace, kdy bychom měli někoho sami pohřbít, ale pohřby jako takové nejsou nic ojedinělého. Chodíme na pohřby nebo to považujeme za nepříjemný rituál? Jak vnímáme důležitost modlitby za zemřelé? Na hřbitovech se najdou hroby, o které už léta nikdo nezavadil. Kolik námahy by stálo třeba sem tam zajít na hřbitov s kytkou a položit ji na nějaký zchátralý hrob (samozřejmě s připojenou modlitbou)?

Pohřbít můžeme také věci, které nás trápí a se kterými nic nenaděláme. Zbytečně se k nim vracíme, sypeme sůl do rány. Můžeme je pohřbít tím, že je odevzdáme do Boží náruče, která do svého milosrdenství dokáže obsáhnout všechny naše „kostlivce ve skříni“.

 

Modlit se za živé i mrtvé se nezdá jako moc vysilující, spíš na to můžeme pozapomínat. Pomůckou může být třeba seznam lidí, na které v modlitbě nechceme zapomenout. Zvolit si každý den člověka, za kterého se budeme modlit.

 

„Mimořádný Svatý rok je tedy příležitostí, abychom v každodenním životě prožívali milosrdenství, kterým nás Otec zahrnuje od věků. Nechme se v tomto Jubileu Bohem překvapit. On nikdy neustává otevírat dokořán bránu svého srdce, aby nám opakoval, že nás má rád a chce s námi sdílet svůj život. (…) Církev je povolána být jako první opravdovou svědkyní milosrdenství vyznávaného a žitého jako jádro Zjevení Ježíše Krista. Ze srdce Trojice, z nejhlubšího nitra Božího tajemství ať plyne a proudí bez ustání obrovská řeka milosrdenství. Tento pramen nebude nikdy vyčerpán těmi, kdo k němu přistupují. Každý z něho může čerpat pokaždé, když potřebuje, protože milosrdenství Boží je nekonečné.“ (Misericordiae Vultus)

 

Dvojice skutků milosrdenství na každý měsíc nám měly pomáhat se připravit na SDM v Krakově, ale nejen to. I kdybychom si osvojili nebo našli cestu jen k jednomu z nich, udělali jsme obrovský krok na cestě k Bohu. Buďme svědky milosrdenství ve světě, čerpejme z pramene, slovy apoštola Pavla: „A vy, bratři, nenechte se od dobrých skutků odradit únavou.“ (2 Sol 3, 13) Nebo se podívejte na film Pošli to dál J