P.Ladislav Nosek SJ, studentský kaplan
V první i druhé covidové vlně jste už, milí přátelé, jistě slyšeli a četli mnoho dobrých rad, jak se co nejlépe vypořádat s koronavirovými lockdowny a pololockdowny, které přinejmenším někomu nadělují více volného času. Aniž bych chtěl ubírat čas na takové bohulibé aktivity, jako je pobyt v přírodě nebo modlitba, které nedávno na stránkách VKH Brno připomněl otec biskup Tomáš Holub, mám ještě jeden návrh. Možná už s ním někdo přišel přede mnou nebo vás to už napadlo dávno, ale třeba ne.
V určitém slova smyslu nás koronavirus docela efektivně okrádá o mládí, případně střední věk. Jistě je i vám smutno, když uvážíte, kolik mu už padlo za oběť nejen lidí nebo firem, ale i akcí, na které jste se těšili a které by jistě i pěkné byly. Nebo jak moc se v posledních dvou semestrech zúžila možnost hledat případného životního partnera a následně „randit“. To vše zatím bez jasné vyhlídky do budoucna. Nicméně výpadek se dá alespoň trochu vykompenzovat tím, že znovu alespoň „virtuálně“ prožijeme ty události, které už se nám v klidnějších dobách prožít poštěstilo. Nevím, jak moc za tuto myšlenku vděčím sv. Ignáci z Loyoly, zakladateli našeho jezuitského řádu, ale faktem zůstává, že reflexe a vracení se k tomu, co bylo prožito nebo promeditováno, spojené s děkováním Bohu a probíhající při vědomí Jeho přítomnosti zde a nyní i v tom všem, je výrazným rysem ignaciánské spirituality a dobrou radou tohoto světce, jak svůj život prožít hlouběji a jak mu snadněji dát dobrý směr.
Už vícekrát jsem se zamýšlel nad poněkud smutnou skutečností: Ve svých počítačích nebo mobilech má dnes mnoho z nás „tuny“ fotografií (ano, my dříve narození fotografové ještě o něco více...). Prostě proto, že nám je digitální fotoaparáty a mobily umožňují po tunách pořizovat a že bylo co fotit. Mnoho z nich se dočká nějakého následného sdílení a prohlížení na sociálních sítích nebo při osobních setkáních, ale většina nikoliv. Někteří z nás se k zachyceným událostem vrací i při editaci snímků, ale ono jde i o vzpomínku s větším odstupem. Velmi často se stává, že fotky a videa zkrátka jen zůstanou uložené na disku, v lepším případě i zálohované někde jinde pro případ poruchy, a tím to skončí. Někdy mimoděk porovnávám současnost s dávnými dobami. Z výletu jsme sice měli jen pár papírových fotografií, ale paradoxně jsme se díky tomu vraceli k minulosti více, než nyní, kdy máme obrázků a videí ze všech větších akcí desítky nebo stovky, z těch delších někdy i tisíce, ale na jejich prohlížení už i díky tomu množství není čas (natožpak na nějaký výběr pro vytisknutí alespoň některých z nich). A je jasné, že jejich další přibývání šance na prohlížení jen dále snižuje. Začínám velmi pochybovat, že si to vše stihnu ještě jednou prohlédnout alespoň na stará kolena.
Nicméně právě zde může čas karantén trochu pomoci.
Ti, kdo své materiály nemají roztříděné, mají možnost vnést do své (nejen) obrazové dokumentace trochu pořádku a systému (podotýkám, že se doporučuje mít základní členění po letech a v nich adresáře s jednotlivými událostmi, plus případné speciální adresáře tematické). Především však máme příležitost si některé adresáře otevřít a příslušné zážitky si znovu oživit. Možná se zprvu trochu lekneme, jak jsme tenkrát byli neopatrní, když jsme stáli hned vedle kamaráda a neměli roušku, ale můžeme si tak alespoň připomenout, jak vypadá normální život. A protože jsme křesťané, můžeme to spojit s poděkováním za to všechno nebo s modlitbou za ty, které na fotkách uvidíme.
A samozřejmě můžeme i přímo fotit (případně natočit pár videí). Fotoaparátem nebo mobilem, to není až tak důležité, a třeba právě v té přírodě. I neradostná doba pandemie si zaslouží svou multimediální památku. Focení (a teď nemám na mysli takové to živelně-turistické) navíc vede k větší všímavosti a pozornosti vůči světu kolem nás, a to jsou dobré schopnosti. A můžeme se zároveň učit ovládnout se a udělat méně fotek, ale o to lepších. Což je vlastně dobrá strategie i ve všech ostatních oblastech.
Jeden vtip ukazuje třídu seniorů s komentářem: „Žáci prvního stupně se po ukončení nouzového stavu vracejí do škol.“ Ano, autor možná příliš podceňuje možnosti výuky distanční. Pravdou však je, že mladší po skončení nebo poražení pandemie zřejmě nebudeme. Nicméně zralejší být můžeme. Tak ať se to zrání s pomocí Boží a třeba i těch našich archivů daří!